Pivovarnictví v Ostrově
Pivovarnická a výčepní živnost měla i v Ostrově mezi živnostmi zvláštní postavení. Privilegiem, uděleným městům bylo právo vaření piva, původně každým měšťanem pro vlastní potřebu, proto „ že patří výlučně k měšťanské potravě“,přenecháno městům. Později se pivovarnictví stalo samostatným řemeslem, bylo dobrým zdrojem příjmů, jak pro města, tak i pro jednotlivé měšťany. Avšak právě značný zisk, který vyplýval pro města z tohoto zdroje, brzo vzbudil pozornost šlechty tak, že se snažila velkou část pivovarnictví získat pro sebe. Nejdříve vařila pivo pro svou potřebu, v polovině 15. století však začala vařit je též pro svoje poddané, doposud odkázané, na pivo měšťanské. Pro zvýšení odbytu otvírala též nové šenky (nálevny). I když si města stěžovala na omezování svých privilegií, král Vladislav II. v r. 1502 prohlásil, že páni a rytíři mohou vařit pivo pro svou potřebu a mílové právo že má platnost jen pro sedláky bydlící v okolí. V krajském řádu , který byl vydán v r. 1511 došlo k pokroku. V něm bylo šlechticům dovoleno zřizovat pivovary. Ovšem pivo neměli ani prodávat, ani čepovat a sedláci byli se svou potřebou odkázáni na měšťanské pivo. Když se však pivo, vařené šlechtici, pro sklep nebo počasí kazilo, bylo dovoleno jednou ročně sud po čtyřech vědrech, nebo dva i tři prodávat k čepování. Tím ovšem bylo prolomeno právo měšťanů vydávat pivo k čepování. Po dlouhých bojích k dohodě mezi městy a šlechtou v r. 1517 toto právo obnoveno nebylo. Město Ostrov, které odvozovalo toto právo vaření piva v okruhu jedné míle z privilegia r.1387, mohlo potvrzení tohoto práva následujícími vladaři, obzvlášť králem Ludvíkem (1523) dokázat. V jeho potvrzení říká se výslovně, že v dosahu jedné míle kolem města se nesmí prodávat a čepovat cizí pivo, a také se nesmí provozovat nové krčmy či šenky. Přesto krajská šlechta na práva města brala malý zřetel. Vaření piva, původně provozované každým občanem se stalo brzo samostatným řemeslem, které mělo své mistry i tovaryše tak jako každé jiné řemeslo. A to proto, že provozování řemesla skladování a vaření piva pro značné náklady nebylo pro jednotlivce vždy výhodné. Na pivovarství se občané dívali jako na společnou záležitost, pivovary byly zřizovány podle potřeby a náklady uhrazovány společně. Ostrov měl před požárem v r.1567 tři pivovary, z kterých však jen dva byly vybudovány znova, a sice jeden ze „kostelem“ a druhý „za radnicí“. Stalo se tak asi následkem omezování měšťanského pivovarského práva panstvem, neboť i hrabě Joachim Schlick zřídil u zámku pivovar. Zmínka o tom je z r.1560. Právo vaření piva měli jen občané uvnitř hradeb a toto bylo vázáno na vlastníka domu. Rada města stanovila pořadí vaření piva a vydala za tímto účelem zvláštní předpisy. Kdo chtěl pivo vařit, musil od rady získat „pivovarskou povolovací známku“. Občan, který pivo vařil sám dodával nutné přísady. Cena piva se řídila podle ceny obilí a byla určována radou. Pivovarské řemeslo provozoval mistr pivovarský se svými tovaryši. Jejich odměnu stanovila rada. Mzdové předpisy musely býti přísně dodržovány. Pivovarskému personálu také nesmělo býti podáváno jídlo. Hotové pivo bylo odnášeno do sklepa, odkud bylo po schvalování kvality prodáno buď do hostinců nebo čepováno v samotném domě. Za horkých měsíců pivovary byly mimo provoz a teprve za chladnějšího počasí se ve výrobě pokračovalo. Měšťanské šenky byly samozřejmě zavázány čepovat měšťanské pivo. Hostinští uvnitř hradeb směli čepovat pro všechny hosty, což na předměstí povoleno nebylo. Poměr mezi městem a panstvem dobrý nebyl. Město muselo stále bojovat s panstvem o dodržování privilegií udělených jim králem. Konkurence panstva narůstala, což způsobilo upadání výnosného řemesla pivovarnického u měšťanů, zatímco u panstva o to víc zvětšilo produkce. V tomto období bylo ve městě 106 občanů , oprávněných vařit pivo. Pořadí vaření piva bylo vylosováno při začátku vařící doby. Toto vylosování se však vztahovalo jenom na obyčejné pivo, které bylo nazýváno „Losové pivo“. Po ukončení losovacího období bylo totiž ještě vyráběno pivo „ležák“, k čemuž bylo třeba zvláštního povolení, protože k vyrábění piva ležáku bylo obvykle použito ječmene vlastního, takže se mohli hlásit jen občané s většími pozemky. Kromě vlastního piva byl při každém vaření proveden druhý výlev, při kterém byly z mláta (pivovarské odpadky) vyráběny tzv. patoky. Byly však popíjeny pouze personálem pivovarů nebo sloužily jako domácí nápoj. Občanští hospodští v době, když občané sami nemohli pivo vařit, byli odkázání na pivo panské. Když v r. 1734 shořel v Dlouhé ulici pivovar a byl k dispozici pouze pivovar za kostelem, až do vybudování pivovaru nového, měšťanské pivovarnictví velice vázlo. Zato panské se rychle povzneslo. Byly i pokusy dodávat panské pivo do měšťanských hostinců. V době kdy měšťanské pivo mělo poněkud kyselou a ostrou příchuť, sami hospodští dávali přednost panskému pivu. S vařením piva se mohlo začít až na podzim, kdy byl schválen rozpočet pro vaření piva vrchním úřadem. Na Sv. Jiří muselo býti ukončeno. Když skončilo vaření „volného piva“ začalo se s vařením ležáku, asi koncem února nebo začátkem března. Mělo býti po delší době použivatelné. Výčep ležáckého piva byl povolen až po spotřebě piva volného. Kolik občanů mohlo čepovat ve stejné době pivo, určila rada. Podle usnesení ze dne 16. prosince 1698 mohli ve stejné době jen dva měšťané z obou stran, tj. z oněch, kteří vařili pivo za kostelem a oněch za radnicí – čepovat pivo. Hostinců je z té doby známo sedm – U slona č.p. 54 ; Modrá hvězda č.p. 51 ; Zlatá koruna č.p. 17 ; U černého orla č.p. 148 ; U Eulenspiegela č.p. 134 ; Důchodový dům č.p. 53 ; U Westfálce č.p.225 Prvních pět patřilo měšťanům, poslední dva byly panské a pronajaty měšťanům. Panské hospody byly nuceny čepovat a prodávat jen panské pivo a nápoje, až konečně rok 1848 tuto nutnost zrušil. Hostinští byli, pokud se týká výdělku, odkázáni na nadmíru, která činila při jednom sudu 5 – 10 sklenek. Museli dodržovat přesně předpisy o čistotě, poskytování noclehu cizím, čistotě pokojů a uzavírací hodině. Všeobecně měly být hostince uzavřeny v létě ve 22 a v zimě v 21 hodin.(1745). Chtěli li hostinští čepovat kořalku, museli se hlásit na panství. (1762). Mezi poslední pivovary v Ostrově patřil Panský pivovar postavený v letech 1724 – 27 na místě starého pivovaru, postaveného v 2.polovině 17. století, který již nevyhovoval. Velký komplex budov sahal až do zámeckého parku. Ve 20. letech dvacátého století byl pivovar ještě v provozu (první pivovarská akciová společnost). V roce 1964 byl panský pivovar zbourán pro nevyhovující stav. Další pivovar postavený v roce 1801 stál v Dlouhé ulici č.p. 86. V roce 1866 vyhořel a nebyl už obnoven. Posledním se stal pivovar Weber postavený v roce 1873. Dříve akciový pivovar, který provozovala až do odsunu rodina Siegfried Weber von Hohengrund. Budova pivovaru s obytným domem se rozprostírala až k linii železnice a řeky Bystřice. Weberovo pivo bylo známé a oblíbené. Pivovar měl také vlastní vodní elektrárnu, která byla v domě č.p. 235. Z historie ostrovského pivovarnictví je patrné, jak významné místo zajímalo v průběhu staletí pivo. A to jak po stránce hospodářské tak jako pevná součást stravování i společenských setkávání. Pivo představovalo i jakési platidlo, či deputát. Své roční množství dostávala na příklad od své vrchnosti piaristická kolej, od města farář, učitelé a ostrostřelci.
Použitá literatura a obrazové materiály:
Dějiny města Ostrova - zpracoval kolektiv autorů za redakce L. Zemana
Dějiny města Ostrova - sepsal Josef Kühnl
Ottův slovník naučný
Internetové stránky
Napsal Jiří Lázinka
Náhledy fotografií ze složky Pivovarnictví v Ostrově
