Schlackenwerth - Ostrov

Panství Ostrovské vzniklo až na samém sklonku 15. století z celé řady drobných manství a rytířských statečků, neustále dělených mezi příslušníky vlastnických rodin.  Jádro panství a jeho přirozené středisko, město Ostrov, patřilo k nejstarším českým městům. Ostrov byl založen počátkem třináctého století Slávkem z Oseka na místě starší předpokládané slovanské osady, položené na cestě z Chebska přes Sedlecko do Žatecka. Cesta se na levém břehu řeky Ohře vyhýbala rozsáhlým pobřežním močálům a právě v Ostrově se větvila se stezkou severní k Mostu. Starší kolonizace území  byla proto klášterem tepelským prováděna ve vyšších polohách (Hroznětínsko). Osídlení pobřeží Ohře  pány z Oseka, je mladší a zůstalo řidší. Osídlenci byli vesměs němečtí kolonisté, jak ukazují názvy vesnic, na dřívější osídlení ukazují jen nečetná stará slovanská pojmenování (Bor, Borek, řeka Bystřice a Veseřice). Když král Přemysl Otakar II. Ostrov Borešovi z Oseka r. 1277 odňal, vtělil jej do Loketska jako město komorní. Spolu s celým Loketskem byl Ostrov r. 1434 zastaven Matyáši Šlikovi. Při druhém dělení Matyášovy pozůstalosti dostalo  se ostrovské panství  Kašparu Šlikovi (1489), který dal vystavět svůj zámek. Roku 1557 bylo panství Ostrovské, značně již rozrostlé, propuštěno Jáchymovi Šlikovi v dědičné držení. Po smrti Jáchyma Šlika však jeho vdova Lukrecie ze Salmu  pro dluhy panství udržet nemohla,  ponechala si jen jeho díl menší. Díl větší zastavila Volfu ze Šumburka. Panství bylo opět spojeno Volfem Arnoštem z Wirperku, zakoupilo je r. 1603 město Ostrov, které r. 1607 vykoupilo i všechna dědičná práva šlikovská. Jak podstatně se za vlády Šliků panství rozrostlo o tom svědčí okolnost, že na území Loketska (původní rozsah)  byla jen menší jeho část, kromě měst Ostrov a Hroznětína jen 15 vesnic, kdežto k území Žatecka patřilo město Pernink a sedmnáct vesnic a další dvě vesnice, Děpoltovice a Odeř, jež později vytvořily samostatný statek. Ostrovští se od samého počátku připojili k stavovskému povstání a pokusili se město bránit. Celé panství proto bylo  r. 1622 městu bez náhrady odňato a spolu s ním jako poddanské město zastaveno Juliu Jindřichovi knížeti Sasko - Lauenburskému, jenž je získal po dvou letech dědičně. Protože město i jeho okolí utrpělo během třicetileté války škody nepoměrně menší, než jiná panství nově vzniklé sasko-lauenburské državy v západních Čechách, byl Ostrov zvolen na příští rezidenci a ještě během války se začalo s obnovou šlikovského zámku i novými honosnými stavbami, včetně pozoruhodného parku. Dlouhý odpor města k vykonání slibu poddanské poslušnosti byl zlomen vojenskou exekucí v roce 1650 – 1651. Během třicetileté války byly vykoupeny  i poslední rytířské enklávy na území panství /1625 Permesgrün, 1631 Lesov, 1636 Vojkovice/ a přikoupením statku Děpoltovic /1645/, panství Hauštejna /1663/ a statku Měděnce /1665/ vznikl souvislý komplex, který se měl stát osou velkého  dominia. Syn Julia Jindřicha František však všechny své velké důchody obětoval své zálibě v nádheře a umění.  Veliké zisky ze statků ustaly, ačkoli k nim byla mnohokrát příležitost. Zato v Ostrově byl vystavěn nový zámek, důstojné vévodské sídlo. Obnoven byl proslulý park s mnoha podivuhodnými fontánami, sochami, kaskádami, jezírky. Město bylo téměř ze všech stran obklopeno dvěma velikými oborami, plnými lovné zvěře dovezené také ze všech míst Evropy. I ráz města se změnil, protože zde sídlil také  všenárodní nepokojný dvůr (hofštát) , od malířů a sochařů počínaje, přes hudebníky /vévoda vydržoval v Čechách tehdy největší zámeckou kapelu, čítající přes 30 členů/ až k dělolijci, rytci pečetí a brusiči drahých kamenů. Po smrti Julia Františka /1689/ zůstaly jako dědičky  dvě dcery. Ostrovský fideikomis, tvořící mimo panství Ostrova ještě již uvedená panství Hauenstejn, Děpoltovice a Měděnec, tři panství v okolí Toužimi, Toužim, Údrč a Brložec a statek Podbořany, připadl mladší dceři Františce Sibylle Augustě, provdané r. 1690 za Ludvíka Viléma markraběte z Bádenského. Na několik málo let se lesk města ještě zvýšil, ale roku 1698 přesídlil markrabě s celým dvorem a svými ústředními úřady do Bádenska. Ostrovský zámek se stal pro členy markraběcí  rodiny jen místem dočasného pobytu. Po smrti markraběte r. 1707 řídila správu svého majetku a tedy i Ostrova vdova sama, a přes svou šetrnost neomezovala výdaje na zvelebení ostrovského zámku a na množství různých služebníků. Teprve po její smrti, za vlády synů Ludvíka Jiřího /1733 – 1761/ a Augusta Jiřího /1761 – 1771/ nastává úpadek města. Oba bratři zemřeli bez  mužských potomků a podle starších smluv připadl ostrovský fideikomis jako odúmrť do majetků  českého krále. Dceři Ludvíka Jiřího, Alžbětě Augustě, bylo úmluvou a císařským domem ponecháno doživotní užívání všech rodinných panství, avšak pod dohledem Kurátora, jímž byl určen krajský hejtman loketský. V roce 1783 pronajala Alžběta Augusta panství ostrovské skupiny na 15 let Janu Schwarzenbergovi a po její smrti /1789/ se panství ostrovské stalo státním majetkem. Koncem 18. století se začalo s rozprodejem statků, tvořících kdysi ostrovskou skupinu. Samo panství Ostrov bylo v náhradu za ztráty, utrpěné během napoleonských válek postoupeno r. 1808 arcivévodovi Ferdinandovi, bratru císaře Františka I. K převzetí panství toskánskou administrací statků v Praze došlo však až o tři roky později. Za nových majitelů, velkovévodů toskánských, stálo panství ostrovské zcela na okraji jejich zájmů, a nebylo divu: po ohromném požáru města r. 1795, při kterém vyhořel i zámek se vším cenným zařízením, stál jako smutná ruina, jen provizorně zastřešená.  Park zcela zpustl, vodní díla v něm záplavami byla zničena, oranžovníky byly prodány k výzdobě lázeňských domů v Karlových Varech, obory byly zčásti vykáceny a všechna vzácná zvěř vybita. Tatam byla všechna tehdejší nádhera a to, co z ní zbylo přece, budilo spíše dojmy skličující než radostné. Také stav hospodářství byl špatný: všech devět dvorů bylo již r. 1789 rozparcelováno a zbyly jen dva nově založené dvory, kdysi výnosné rybniční hospodářství bylo zanedbané. Také za Ferdinandova syna Leopolda II. velkovévody Toskánského (1824 – 1870) a dalších potomků Ferdinanda IV. (1870 – 1908) a Josefa Ferdinanda (1908 – 1918) byly náklady na zvelebování  panství minimální, takže když po první světové válce připadlo panství státu, bylo shledáno ve stavu zruinovaném. Pouze zámek, od roku 1859, po definitivní ztrátě Toskánska byl upraven a zařízen pro delší pobyty majitelů a Leopoldu II. byl i stálou rezidencí. Po světové válce byla na majetek Toskánských uvalena vnucená správa (1919 – 1921) a r. 1922 převzaly panství ostrovské Československé státní lesy. V čele správy panství stál od počátku saskolauenburské éry hejtman,  zaujímající první postavení mezi hejtmany ostatních panství. Podřízen byl přímo zprvu vrchnímu hejtmanovi (regentovi, gubernátoru), od roku 1649 vrchnímu úřadu v Ostrově. Od uvedeného data byla velká část obvyklé pravomoci hejtmanské ve věcech politických a soudních usurpována vrchním úřadem. Samo o sobě to bylo opatření praktické, protože hejtmanem podle zásady senia, býval obvykle muž již starší,  malé výkonnosti: ale vážnost hejtmana tím dotčena nebyla, protože za nepřítomnosti šéfa vrchního úřadu nebo při uprázdnění funkce vůbec, býval ostrovský hejtman zpravidla členem tříčlenné komise, jež inspektora zastupovala. Úřad hejtmanský, přes rozsáhlost panství byl malý, protože lesy byly spravovány přímo lesním úřadem, tak jako lesy všech ostatních sedmi panství, a důchodní písař ostrovský byl přímo podřízen rentmistrovi při vrchním úřadě. Hospodářství zemědělské a rybniční vedli v zastoupení hejtmana hospodářští pojezdní: hejtmanovi a písaři tak zbývaly tři hlavní funkce: předně byl representantem vrchnosti vůči městu, dohlížel na městské hospodaření, na plnění policejních protipožárních, tržních, cechovních a jiných předpisů. Obnovoval také městskou radu a odpovídal za její přijatá usnesení. Při stálých konfliktech města s vrchností a při velikém množství obyvatelstva to byla funkce velmi odpovědná a namáhavá. Druhým oborem činnosti hejtmana byla agenda sirotčí a patronátní a konečně třetím vedení velkého pivovaru. Se zrušením hejtmanských titulů pro hospodářské úředníky byl hejtmanský úřad r. 1750 přezván na ředitelství a hospodářský úřad. Nedlouho předtím revize prováděná  novým inspektorem odhalila závažné nedostatky v činnosti hejtmanů. Pro přetíženost prací  proto bylo vedení pivovaru včetně účetní agendy a tím související bylo nadále svěřováno sládkovi. Čtyři hlavní úředníci podřízení řediteli byli tedy: dva hospodářští pojezdní s vymezeným rajonem dvorů i rybníků, úřední písař pro záležitosti politické a soudní /včetně agendy sirotčí a patronátní/ a vrchní sládek. Teprve roku 1783, v souvislosti s všeobecnými reformami soudní správy v celé zemi a zastoupením schwarzenberských ústředních úřadů jako orgánů dohlížejících, získalo ředitelství panství obvyklé pravomoci. Nadto, při pokusu zlikvidovat vrchní úřad jako údajně zbytečný mezičlánek, mělo ředitelství převzít jeho funkce, pokud nezůstaly inspektorovi /jemuž však nebyl přikázán žádný personál/. Tento pokus však úplně ztroskotal a bez výslovného přiznání nezdaru byl vrchní úřad potichu znovu obnovován a r. 1789 úplně restituován. Po rozprodeji velkostatků ostrovské skupiny, zániku vrchního úřadu (1812) se nadřízenou instancí ředitelství velkostatku stala toskánská administrace statků v Praze a to až do r. 1847, kdy zanikla. Od té doby již ředitelství nemělo nadřízený orgán. Po odpadnutí politické a soudní agendy v r. 1850 mělo ředitelství jen dva podřízené úřady, lesní a důchodový, k nimž r. 1901 přibyl ještě úřad patronátní, vedený však osobně ředitelem nebo lesmistrem. Od roku 1646 mělo panství ostrovské neměnný územní rozsah. Byla to tři města, Ostrov, Hroznětín a Pernink a 32 vesnic:

dnešní název

Arnoldov, Liticov, Mořičov, Vykmanov, Bystřice, Velký Rybník, Bludná, Rybná, Bor, Stráň, Dolní Žďár. Hájek, Nová Víska 

Popov, Kfely, Hluboký, Léno, Květnová, Hanušov, Radošov, Merklín, Lípa, Oldříš, Plešivec, Pstruží, Sadov, Lesov, Podlesí

Vojkovice, Borek (zanikl po r. 1945), Liščí Díra (zanikl po r. 1945), Velfík (zanikl po r. 1945).